My víme jen to, že se Hliník odstěhoval do Humpolce…

nevíme co bylo před tím ani potom..ale fantazie ostatních je bezbřehá a nekonečná….

 

 

Zde zveřejňujeme příspěvky, které svědčí o tom, že Hliník není nikomu v naší zemi lhostejný a stále vábí turisty z širokého okolí...

 

HLINÍK V HUMPOLCI ŽIJE!

(historické setkání s Hliníkem v Humpolci se uskutečnilo 6.11.2004)

 

Vážení a milí hliníkologové!

Jako hliníkolog-samouk jsem podnikla se svými přáteli z cestovní společnosti Všechny Golčovy Jeníkovy 6.11.2004 výpravu do Humpolce s předem stanoveným cílem - poznat p.Hliníka osobně a jako první z hliníkologů s ním udělat interwiew, které by posunulo dosavadní vědecký výzkum v tomto oboru. Ve spolupráci s Městským kulturním a informačním střediskem jsme uveřejnili tuto výzvu ( jak jednoduché!):

Vážený pane Hliník!

Od té doby, co Vám odhalili v parku Stromovka pomník, tak si plánujeme se vydat do Humpolce. Vychází to na sobotu 6.11.2004. Chtěli bychom s Vámi udělat interwiew, chtěli bychom se s Vámi vyfotit, chtěli bychom Vás požádat o autogram. Posílám Vám pozvánku, abyste věděl, že to je vážné.

Kdybyste našel odvahu mezi nás v 9,15h přijít, tak mi uděláte velikou radost. Za flašku červeného vína!

S díky za vlídné pochopení Vás srdečně zdraví a do Humpolce se těší Dana

A skutečně, aniž bychom byli předem ovlivněni dosavadními vědeckými výsledky bádání, můžeme potvrdit slova paní Jarmily Novákové (domovnice) z příspěvku č. 4 – Hliník je skvělý. Čekal na nás nedaleko nádraží, doprovodil nás ke svému pomníku, odpověděl na položené otázky, podepsal se nám do kroniky, nechal se vyfotografovat a připil si s námi na zdraví. Následným studiem příspěvků jsem si ověřila, že některé analýzy jeho životních kroků (např. nepřítomnost na Kajmanských ostrovech z důvodu vytunelování firmy Aluminum), kdy jsou lidé typu Hujer povyšováni na důvěryhodné informační zdroje, jsou přímo v rozporu s platnými vědeckými metodami, a v žádném případě s nimi nelze souhlasit. Hliník je slušný člověk, který nezkazí legraci, s jeho svolením uveřejňuji na těchto stránkách text rozhovoru:

INTERWIEW S HLINÍKEM

 

Dana: Dobrý den pane Hliník, jsem moc ráda, že se mi podařilo se s vámi setkat a když dovolíte, tak bych vás ráda představila svým turistickým přátelům. Určitě by nás totiž zajímaly některé momenty z vašeho života, které ovlivnily i život celé naší společnosti. Tedy proč jste se odstěhoval do Humpolce?

 

Hliník: Abych vám řekl pravdu, já chtěl původně do Pelhřimova, říkal jsem si, že bych už konečně na tomhle světě věděl do čeho jdu, víte nějakou tu jistotu, jenže zjistil jsem, že ta jistota není ani v tom Pelhřimově, oni tam totiž nemají krematorium…

 

Dana: No to my víme, my jsme taky hledali tu jistotu, abychom věděli, do čeho jdeme, tak jsme si tam udělali exkurzi. Já jsem si přečetla v magazínu Hospodářských novin, že Humpolec je malé město velkých lidí. Narodil se tu husita Jan Želivský, antropolog Aleš Hrdlička, který má na náměstí muzeum, v nedalekém Kališti teď upravili rodný dům světově uznávaného skladatele Gustave Mahlera, na humpoleckém židovském hřbitově jsou pochováni prarodiče spisovatele Franze Kafky. Pro obyčejného českého smrtelníka však Humpolec už navždy zůstane spojen s vaším přistěhovalectvím. Kdy jste se sem vlastně přistěhoval?

 

Hliník: No za dva roky to bude už třicet let, co jsem humpoleckým přistěhovalcem. Tenkrát v roce 1976 se ta zpráva rozlítla po republice neuvěřitelnou rychlostí. Každý věděl, že jsem se odstěhoval do Humpolce. Bylo to jako když měli přivézt mandarinky – místním rozhlasem ani na Hlasu Ameriky to nehlásili a přece se všichni řadili do fronty před Zeleninou. Jak říkám, já chtěl radši do Pelhřimova, ale co jsem měl dělat, když si všichni mysleli, že jsem v Humpolci. Pomalu se na to zapomínalo, říkal jsem si s mladou generací „to neřeš“, když to ti srandisti v roce 2002 zas vytáhli a postavili mi tu pomník, no co nadělám, já jsem skromný člověk, z chudých poměrů, vždyť si to možná pamatujete, já jsem začal studovat průmyslovku až na stará kolena…

 

Dana: Na skutečnost, že jste skoro třicet let přistěhovalcem v Humpolci vypadáte dost dobře.. Doporučil byste dnešní mladé generaci, aby se taky přistěhovala do Humpolce? Nebo už máte následníky?

 

Hliník: No jestli bych doporučil, to je dost těžká otázka. Kvůli mému pomníku se sem asi už nikdo stěhovat nebude – nejslavnější přistěhovalec jsem já a to už asi těžko někdo může změnit. Kromě těch rodáků, kteří se tu narodili, je do historie města zapsán třeba Ferenc Futurista, vynikající komik, herec, který tu pod svým vlastním jménem František Fiala vytvořil čtyři bílé sochy na radnici (spravedlnost, práce, vlast a samospráva to jsou), no a vidíte, skoro nikdo to neví. To je pomíjivé, zakládat si kariéru na přistěhovalectví do Humpolce. To bych se divil, kdyby mě mladí chtěli následovat, aspoň já o tom nic nevím, že by se někdo takový našel. A přitom – to je velmi zajímavé, se v písemnostech z r. 1233 zmiňuje via humpolecensis – humpolecká zemská stezka - to dneska lidi dost zajímá, kudy se tenkrát chodilo – čili cesta je tu odedávna, jen se na ní umět zastavit – prostě se přistěhovat.

 

Dana: Děkuji vám, pane Hliníku za to, že jste mezi nás přišel, za ten čas, co jste s námi strávil. Nakonec bych vás chtěla poprosit, jestli bychom se s vámi mohli vyfotografovat a jestli byste se nám nepodepsal?

 

Hliník: Marečku, podejte mi pero!

 

Pravdivost předkládané historické skutečnosti byla potvrzena i v tisku (8.11.2004 Vysočina – Listy Pelhřimovska). Na pravou míru bych chtěla uvést jen některé drobnosti – v soutěži o nejbizarnější hliníkový předmět nezvítězil starodávný hliněný teploměr, soutěže se nezúčastnila ani hliněná podložka (byly to předměty z hliníku!). Ale HLÍNA TO s HLINÍKEM BYLA!

S úsměvným zvoláním Za Hliníkem do Humpolce všechny hliníkology zdraví Dana

 

Dana Tuzarová   

 

 

Fotodokumentace akce, která proběhla 6. listopadu 2004 u pamětní desky Hliníka v Humpolci:

 

příjezd do Humpolce

 

soutěž o nejbizardnější hliníkový předmět

  

Hliník vítá návštěvu u pamětního kamene

 

rozhovor s Hliníkem

 

a Hliník je opět v novinách....

 

Na přelomu července a srpna 2003 se na kameni s pamětní deskou Hliníkovi objevil dárek: Hliníkový ešus s hliníkovými příbory. Děkujeme touto cestou recesistům, kteří si dali práci s výrobou a dovezením této zvláštnůstky.... Dlouho jsme si lámali hlavu,  kdo nebo co to je TKDČ Praha & kolektiv.....nakonec se nám "odtajnili" a ozvali se sami. A že si při předávání "daru" užívali, svědčí jimi zaslané fotografie, které zde zveřejňujeme...Hliníková "pozornost", spolu s dalšími příspěvky Hliníkovi, je uložena v informačním středisku v Humpolci.

 

 

 

...za Hliníka děkujeme manželům Navrátilovým z Plané, kteří si v daleké cizině vzpomněli a poslali mu pohled...Dokud si Hliník pohled v informačním středisku nevyzvedne, zůstane zde uložený.

 

 

 

Hliník není lhostejný nikomu - o tom svědčí i tato hliníková evidenční karta, která není uložena na MÚ Humpolec mezi ostatními kartami, ale je taktéž v informačním středisku - místě, kde Hliník nejčastěji a nejraději pobývá...

 

 

Cituji dopis autorky evidenční karty:

Vážení,

píši vám, protože i já jsem velkou fanynkou pana Hliníka and company. Je to tak dávno, co se "údajně" odstěhoval do Vašeho města, a já mám teď velkou radost z pamětní desky na jeho počest. Vždyť kdo jiný - než on - si ji zaslouží, vzpomeňme jen všech jeho záslužných činů, které nikdo nezná. To se nedá opomenout.  A proto si myslím, že by měl k vašemu městu patřit se vším všudy. Jako přílohu tohoto dopisu přikládám stylový evidenční list, vystavený na jeho jméno, i s jeho fotkou.

Chci takhle přispět svou troškou do mlýna, aby památka na tohoto člověka nikdy nezrezivěla...což nehrozí..

 

S pozdravem

Bohdana Mirošová

 

Nahoru